Štítkovka zakrslá (Labellaria nana Srb.)
Několik podnětných článků, které se objevily v poslední době v Trifidu, mě inspirovaly k napsání následující rozvahy nad způsoby pěstování MR v našich zemích. Těmito články byly - Michal Parvanov: "Využitie mäsožravých rastlín", Trifid 1/2004 Michal Rubeš: "Domestikace MR", Trifid 4/2004. Svým textem bych se rozhodně nechtěl pouštět do polemiky s citovanými články, ale chci využít některé myšlenky jako odrazový můstek a rozvést je o kousek dál.
Myšlenky, ze kterých budu vycházet:
Michal Parvanov: "Aj keď je situácia s pestováním mäsožravých rastlín v Českej republike lepšia, centrom ich pestovania sú takisto súkromé zbierky, vytvorené a prizposobené na prežitie druhov, ale ich reprezentačný charakter je minimálny." Dále autor konstatuje, že západoevropské sbírky dosáhly bohatšího rozvoje díky tradici a bohatšímu rozrůznění účelů za jakými jsou MR pěstovány (dekorativní kompozice, prodej hrnkových rostlin, léčitelství, ...). Ideová jednotvárnost našich sbírek však není na škodu, protože sbírky "přežívajících druhů" mohou sloužit jako rezerva pro případ zničení přírodních populací.
Michal Rubeš: "Šlechtěmež!" - je v našem zájmu přizpůsobit MR našim podmínkám tak, aby při vynaložení menšího pěstitelského úsilí vykazovaly lepší růst a přinášely tak radost širšímu okruhu zájemců.
Pokrokoví skeptici (pěstitelé polemizující s Michalem Rubešem): Jakékoliv pozměňování pěstovaných druhů MR povede k vymizení botanických druhů ze sbírek, následně k chaosu, který budou řešit pěstitelé toužící po botanických druzích drancováním přírodních populací. Tak je tomu prý u sběratelů orchidejí a kaktusů.
Michal Parvanov konstatuje, že naše sbírky slouží k přežívání druhů s určitým optimismem. Já s tímto tvrzením plně souhlasím, ale konstatuji to samé s určitým zarmoucením. Proč?
Jak postupuje náš pěstitel při zakládání sbírky? Koupí nebo si půjčí zahraniční obrázkovou knížku, otevře ji, vidí tam krásný obrázek nevšední rostliny a řekne si: "Tu chci!". Otevře si některou z nabídek MR a rostlinu objedná.
Schází mi tam ovšem zamyšlení nad tím zda rostlina z obrázku i v jeho podmínkách bude vypadat tak jako na tom obrázku. V mnoha případech by samozřejmě odpověď zněla "Ne!". Náš budující pěstitel tedy zatouží mít láčkovku s velkými láčkami, přečte si, že největší láčky na světě vytváří Nepenthes rajah a za účelem jejího vlastnictví vysolí dost vysokou cenu (zpravidla ještě spojenou s mezinárodní obchodní transakcí). Přijde mu 5 cm velký "element", který opatří honosným štítkem "Nepenthes rajah" a ve svém snažení pokračuje. Výsledkem není vitrína plná nevšedních rostlin, ale vitrína plná honosných cedulek.
A jsme u toho "sbírky středoevropských pěstitelů jsou zaměřeny na přežívání druhů" - bohužel ty druhy ve většině našich sbírek nerostou, ale přežívají. Dobře, tak přežívají, ale pořád mohou sloužit jako rezerva pro ohrožené přírodní populace. Ptám se: "Mohou?" Já odpovídám: "Nemohou".
|
Aby totiž umělá kultura rostlin mohla sloužit jako zdroj obnovy pro vyhubený druh, musí zachovávat alespoň částečně genofond tohoto druhu, to jest obsahovat různé, pokud možno nepříbuzné jedince. Uchovávat takové množství jedinců, klonů například na tkáňových kulturách je příliš technicky náročné, a proto není běžnou praxí. Reálnou cestou by bylo pravidelné rozmnožování ze semen. A podívejme se konkrétně na rostliny, kterých se to týká. Kriticky ohrožené druhy špirlic (Sarracenia oreophila, S. rubra ssp. jonesii, S. r. ssp. alabamensis, S. purpurea ssp. venosa var. montana), které jsou vyhledávány specializovanými pěstiteli, se daří množit semeny velmi uspokojivě. Ve sbírkách tak roste velké množství jedinců, které uspokojí jednak další zájemce a může navíc sloužit k "zalepení" vymřelých populací. Vysněnými metami našich sběratelů jsou spíše než špirlice nejrůznější láčkovky (zejména ty horské) a heliamfory. Které z těchto rostlin jsou pravidelně ve sbírkách rozmnožovány semeny? Troufnu si tvrdit, že druhy ohrožované nebo ohrožené člověkem jako Nepenthes mira, N. argentii, N. aristolochioides, N. clipeata, N. lowii, N. rajah, N. tenuis a téměř všechny druhy heliamfor v Evropě nevysévá nikdo.
Situace se tak poněkud obrací. Poptávka je značná, ceny jsou vysoké. Aby byla poptávka uspokojena, vyjíždí specializovaní pěstitelé na přírodní lokality, kde sbírají rostliny, které následně zavádějí zejména do tkáňových kultur. Tam však pěstují jeden nebo několik málo klonů. Víc se jim zpravidla nepodaří nebo nevyplatí pěstovat. Pro komerci přece stačí jediný klon např. Nepenthes argentii. Vede tedy sbírání těchto rostlin k jejich ochraně nebo naopak k tomu drancování lokalit?
Nebudu takový skeptik a spíše konstatuji, že na tuto otázku nejsem schopen odpovědět ani sám pro sebe. Je také nesporné, že je třeba situaci posuzovat u každého druhu zvlášť a generalizace této otázky by mohla být zavádějící. Každopádně mě nepřestává mrzet, když naše sbírky vypadají jako akvária plná štítků, zatímco mnohé zahraniční sbírky jsou na tom lépe.
|
|
|
Evoluce běží všude. I prostředí sbírek je výseč přírody podléhající tomuto fenoménu. Už semeno je živý a vnímající tvor. Provedeme - li výsev, vzejdou nám pouze ta, která usoudí: "ano, nastaly vhodné podmínky pro růst a vyklíčím" a tak se rozhodnou, že to s námi zkusí. Semenáčky rostou a každý pěstitel si z nich logicky vybere ty rostliny, které vyrostou nejdříve, jsou nejsilnější a nejzdravější. Ty dále množí, sklízí z nich semena... Jak vidíte, v každém kroku upřednostňujeme ty rostliny, které jsou nejlépe přizpůsobené našim okenním podmínkám. Ale byly by tyto rostliny těmi zdravými favoritkami i ve své domovině? Přežily by vůbec ve svém původním přirozeném prostředí?
Dočasné přežití druhu v umělých podmínkách samozřejmě možné je. Čím je však tento "pobyt" druhu v kultuře delší, tím více se druh vzdaluje svým původním vlastnostem a přizpůsobuje se podmínkám kultury (resp. chovu v zajetí).
| |
Nedávno jsem narazil na internetu na přetisk článku jednoho australského pěstitele. Tento článek je určen "to purists" - tedy puristům, puritánům, nebo jak Michal Rubeš říká "kytkovým rasistům". Tedy lidem, kteří automaticky opovrhují kříženci a musí mít pouze "čistou rasu". Onen australský pěstitel odpovídá puritánům na častou otázku, kterou slýchám i já "Proč pěstujete hybridy?" Odpověď zní "Ze stejného důvodu jako pěstuji ostatní rostliny - protože jsou zajímavé" ... a zkrátka stojí za to. Toto tvrzení se mi velmi líbí, protože trefně pojmenovává problém.
Náš český puritán sbírá štítky, protože při pohledu na obrázek neuvěřitelné "záchodovité" láčky Nepenthes lowii vykřikuje: "Tu chci!" Pak pěstuje štítek. Kdyby ovšem prohlásil "Takovou chci!", dal by už určitý prostor k tomu opatřit si nějaký kultivar (třeba kříženec), který sice nebude botanická Nepenthes lowii, ale narozdíl od té botanické poroste bujně a bude velké záchodovité láčky tvořit snadno a velmi často. A bude tak svému majiteli dělat pravidelně radost.
Jenže to se u nás neděje. A pak jsme svědky situací, kdy přijede český pěstitel do Belgie nebo Nizozemí a padá mu čelist nad pestrobarevnými záhony hybridních špirlic. A proč ohromí holandský pěstitel, který ošetřování své plantáže věnuje minimum našeho pěstitele, který svým štítkům věnuje maximum jak peněz tak úsilí? Holanďan na začátku lépe zhodnotil, o co mu vlastně jde - "mít pěkný masožravky".
Ale nemusíme chodit daleko. Když někomu dám do ruky seznam svých rostlin, tak o seznam dvou set kříženců okem ani nezavadí, ale opakovaně pročítá seznam čtyřiceti rosnatek nebo pěti láčkovek. Když ten samý člověk přijede ke mně do sbírky, tak stráví celé odpoledne právě nad těmi rostlinami, které mu předtím nestály ani za 5 vteřin zamyšlení (mnohokrát opakovaná zkušenost).
Ale pozor! Nevzdávejte se svých rostlin, nezačínejte houfně pěstovat holandské hybridy!
Jejich plantáž svojí barevností sice ohromí, ale i já jako vášnivý sběratel hybridů si jich moc nevážím. Zpravidla totiž vůbec není jasné, o jakou rostlinu se jedná. Na štítku si přečtete "Nepenthes hybride" nebo "Nepenthes hybrid Holland" nebo "Sarracenia Mix". A zejména u špirlic by estetická hodnota těchto rostlin odradila od jejich pěstování i mě. Láčky nevybarvené, zpravidla dlouhé a hubené.
Na západě je totiž velmi oblíbené křížení S. leucophylla a S. alata, které teoreticky slibuje kropenaté láčky v hojném počtu ale v praxi poskytuje fádní, dlouhé a hubené láčky (v hojném počtu). Nespornou výhodou je velké množství semen u takových rostlin a tudíž potřeba menšího počtu mateřských rostlin. Ale, že jim to stojí za to? Osobně nebo písemně jsem se bavil s některými šlechtiteli, od kterých bych čekal objevnější přístup. Jenže vždycky jsme došli k tomu, že "někde jsem koupil takovouhle zajímavou rostlinu a už nevím od koho jsem dostal tuto, zkusil jsem je opylovat, uvidím co z toho vyleze". Snaha cíleně kombinovat zajímavé a žádané vlastnosti jednotlivých botanických druhů tedy v nedohlednu. A takový trend bych u nás rozhodně propagovat nechtěl.
Podle mě má totiž kříženec cenu jen tehdy, když je znám jeho původ a ještě navíc, když pěstiteli přináší lepší estetický a pěstitelský požitek než jiné rostliny.
Nechci si dělat reklamu jen na své hybridní špirlice. Naopak bych chtěl vyzdvihnout řadu našich pěstitelů, kteří se věnují křížení MR, a tudíž vývoji rostlin, které pěstitelům poskytnou nové a někdy netušené možnosti. Na rozdíl od těch, se kterými jsem měl tu čest seznámit se na západě, naši pěstitelé přistupují ke křížení a šlechtění velmi zodpovědně. Cíleně a přesně přenášejí pyl z rostliny na rostlinu a jejich výchozím materiálem jsou kvalitní zdravé rostliny, jejichž původ je rovněž znám. A týká se to i jiných rostlin než špirlic. Velkou řadu hybridních tučnic vytvořil a shromáždil Jan Flísek. V rámci svých experimentů vytvořil RNDr. M. Studnička řadu unikátních hybridů tučnic, špirlic a dokonce orchideokvětých bublinatek! Křížení špirlic se dříve velmi fundovaně věnoval Vít Čejka a v současné době např. Jan Novák z Otnic. Výtvory těchto pěstitelů jednoznačně předčí svojí krásou tuctové zahraniční dovozy, ale navíc má pěstitel k dispozici veškeré údaje, které lze ke kříženci mít. Nezahlťme svoje sbírky neurčenými a nezajímavými hybridy z obchodů! Pak by jednoznačně nastal chaos, který předjímají oponenti Michala Rubeše.
Ale svoji úvahu rozhodně nechci tímto ukončit. Rozvaha a zodpovědnost, ke které nabádám, se netýká jen kříženců, ale i botanických druhů. A to ve dvou rovinách.
Rozmnožování botanických druhů za účelem jejich dalšího rozšíření mezi pěstitele vyžaduje to samé, co vyžaduji u hybridů. Zodpovědnost. Když už začneme rozmnožovat botanické druhy, měly by naším výchozím materiálem být zdravé rostliny, které vykazují všechny znaky daného druhu a nevykazují znaky druhu jiného a pokud možno by měl být znám jejich původ (buď lokalita nebo alespoň původní majitel). Fundovaně mohu posoudit jen situaci u špirlic. Opakovaně se stalo, že u nás byly rozšířeny neurčené a neurčité hybridy pod označením botanických druhů. Týká se to zejména druhů S. alata, S. leucophylla, S. purpurea a bohužel i kriticky ohrožené S. oreophila. V jejím případě je to obzvlášť závadné, protože jakýkoliv kříženec roste lépe než tato rostlina, a tudíž postupně zaplaví sbírky v neprospěch "čistých" rostlin, které by mohly sloužit k obnově v případě vyhubení. Puritáni samozřejmě nemají s hybridy zkušenost, tudíž takové rostliny od pravých nerozeznají a hrdě je pod jmenovkou botanického druhu šíří dál.
|
Takového chaosu se bojí nejen "pokrokoví skeptici". Toho se bojím i já jako příznivec hybridů a měli bychom se bát všichni. Protože kdyby takové rostliny zahltily naše sbírky, pak nám nezbude nic jiného, než všechny rostliny zahodit a jít si nakrást nové do přírody. A že to není nereálná hrozba dokumentují právě hlasy skeptiků, kteří se rekrutují z řad kaktusářů a pěstitelů orchidejí. V těchto skupinách totiž nezodpovědní pěstitelé způsobili nenapravitelný chaos. Ani situace ve středoevropských sbírkách MR není růžová, ale je rozhodně optimističtější.
Dále stojí za úvahu, zda vůbec podporovat obchod s botanickými druhy s jeho negativními důsledky. Myslím, že než člověk začne pěstovat kriticky ohroženou rostlinu, měl by pro vlastní čisté svědomí mít k tomu nějaký důvod. A nevím jestli: "Je to botanický druh a vzácnost, chci ji mít" obstojí. Rozhodně tím nechci říct, že smíme pěstovat botanické druhy, jen když na nich děláme vědu. Ale bylo by fajn, kdyby každý z nás si pořizoval kriticky ohrožený druh například s tím, že: "Mám podmínky na to ji pěstovat a chtěl bych, aby mi vykvetla a já zjistil jak voní. A až to zjistím, tak napíšu do Trifida, aby to věděli všichni, dříve než tento druh zmizí z naší planety."
|
|
|
Pro přežití či nepřežití druhu je rozhodující zachování jeho přirozeného prostředí. Toto prostředí může samozřejmě zaniknout přirozenou cestou, ale v poslední době jsme svědky člověkem vedené devastace mnoha biotopů na celé zeměkouli. Se zničenými biotopy mizí i druhy, které je obývaly a mnohdy je to ještě dříve, než jsme je stačili poznat. Právě mnoho druhů láčkovek se takto dostává do ohrožení díky vypalování deštných lesů. Tučnice česká (Pinguicula bohemica) byla z celého středního Polabí vytlačena do dvou posledních refugií, kde musela být po několik let uměle udržována, než se stav těchto populací stabilizoval.
Ochrana přirozených biotopů je tedy důležitým cílem, jehož naplnění zamezí dalšímu mizení druhů a zároveň umožní urychlený návrat těch druhů, které jsou uměle zachraňovány člověkem.
| |
A proto bych byl rád, abychom námi pěstovaným rostlinám věnovali maximální pozornost a péči. Každý by si měl dopředu říci, co od svých rostlin skutečně očekává, aby se snáze dobral výsledku, ze kterého bude mít opravdovou radost. Botanické druhy bychom měli pěstovat s vědomím, že se jedná o potomky rostlin, které jsou ve své domovině ohrožené. Naší snahou by proto mělo být tyto rostliny co nejlépe poznat a v dobré kondici je uchovat pro budoucnost. Ale ani ke křížencům nemusíme přistupovat jako k bezejmenným zmetkům, protože je vytvořili zdatní pěstitelé za účelem snadnějšího a většího požitku z masožravých rostlin. .